Básně a povídky
Básně
Kapky pláče
Kapy kap,
padají kapky z nebe?
Jedna,druhá v dlani se chvějí,
padají slzy ze mne?
Vidím v nich modré kaňky rozpité,
vidím v nich modré nebe.
"Proč pláčeš?"
ptalo se sluníčko.
"Jsme tady pro sebe.
Podívej se pak znovu,
vidíš tu duhu?
Je má a přeci v Tvých očích.
Za slzy pro lásku,
posílám korálky na provázku,
mé dítě milované."
______________________________________________________________________________________________________________
Přítel
Vidíš mé chyby
a radostí poskakuješ.
Slyšíš můj nářek
a v klidu nehybně stojíš.
Přitiskneš mě k sobě
když jsem klidná
a nejméně to čekám.
Odstrčíš mě v dáli
když svou bolest rozprostírám
a v tichu jen prodléváš.
Chci Tě vidět
a Ty se schováš v korunách stromů.
Chci Tě slyšet
a Ty bez dechu zůstáváš.
Co mě to jen učíš?
Drahý příteli!
Ostřím zrak a nastražuji uši
dívám se a poslouchám.
Jsem tu pro Tebe
jsi tu pro mě
jsme tu pro Sebe
radostně moudrý příteli.
______________________________________________________________________________________________________________
Dvojice
Chce se mi spát
Bože jak mě se chce spát.
Usnout, probudit se
a v tichosti dál klidně spát.
Jsem unaven z radosti
ach jak jsem unaven ze štěstí.
Jsem ztrápen z bolesti
ach jak jsem ztrápen neštěstím.
Až jednou usnu do ticha
probudím se do klidu.
Pak radost i bol
spánek i bdělost
ticho a klid
navždy se promění
v uspokojení sebe sama.
______________________________________________________________________________________________________________
Píseň do Ticha
Klaním se před Tebou
v tichosti sebe
překrásná Princezno.
Ty,
která v čisté nevinnosti
zapouštíš kořeny uvnitř sebe
a svým vzrůstem
osvětluješ kalné vody pochybností.
Ty,
která svým pohybem
vlníš stojaté vody zapomění
svou krásou pak
hladíš bouřlivé vody emocí.
Takovou mocí sama v sobě
rozkvétáš
na klidné hladině Vědomí
a bělostná záře Tvých očí
rozplyne se v tichu
právě teď.
Klaním se,
překrásná Princezno
Tvým kořenům
kde v uklidnění není
pochybností ani zapomění.
______________________________________________________________________________________________________________
Jaipur
Ze Slunečního chrámu
na vrcholku kopců
rozprostírá se krajina
nehostinná
plná okrového písku a kamení
do kterých horké slunce
se opírá
a v úzkostných bolestech
kámen puká.
A modré přívětivé nebe
nabízí svou náruč
snad jen cipřišům
kterým slabé ranní kuropění
patří.
Dívám se uvnitř schoulená
na okraji Tygří pevnosti
do údolí mezi kopce
kde při západu slunce
růžová záře
line se vzhůru jako dým.
Jaipur
kořeněný vůněmi cipřišů
květů divokých růží
a citrusových plodů.
Růžové město
plné paláců
rozeklaných hradeb
zelených zahrad
a stříbrných bazarů
jejichž třpyt
se ve dne odráží
v nebesích.
Jaipur
město barvy
podzimního západu slunce
protkané tisíci uličkami
jemné jako pavučinka
na cihlových zdech
kde čas se zastavil.
______________________________________________________________________________________________________________
Noční čarování
Za hluboké kouzlem oděnné noci
uprostřed vůněmi nasycené louky
stříbrné paprsky Luny konejší
klidnou hladinu odpočívající květeny.
Světlušky co tiše svítí
nad loukou si poletují
rozsvěcují lampičky
možná se i ztratili
v mlžném oparu se zastavují
pod stříbrným třpytem promněňují
v neonové barvičky.
Fialková, růžová
zelená i žlutá
blikajíc a třesoucí se
jako hvězdy v Mléčné dráze.
Uprostřed kouzelné noci
čaruji, čaruji
Mléčnou dráhou prostupuji.
______________________________________________________________________________________________________________
Juganaddha
Je tisíc očí co vidí
a přeci jen jeden pohled,
který spatří.
Je tisíc úst co dýchá
a přeci jen jeden nádech,
který v zastavení ve výdech se mění.
Je tisíc uší co slyší
a přeci jen jeden zvuk,
který prochází.
Je tisíc srdcí co buší
a přeci jen jedna vibrace,
která v klidu tiší.
Je tisíc paží co objímají
a přeci jen jeden dotek,
které smysly necítí.
Je tisíc nohou co tančí
a přeci jen jeden rytmus,
který v ose stojí.
Dívám se do očí
a spatřuji hloubku moudrosti
co v duze se zrcadlí.
Tvůj dech je prázdnotou
ve všech světech
naplněn věčným životem.
Slyším Tvůj silný hlas
mého vědomí
v jemných nitkách myšlenek
rozpuštěný.
Ve svém srdci nosíš klidný mír
a láska v tepu krve
se rozlévá a zpět navrací.
Mužnými pažemi se něžně
uvnitř dotýkáš
a v bolestném utrpení
bělostný soucit rozkvétá.
Dáváš poznání
v okamžiku svobody
ladných kroků tanečních.
Jsi v útrobách mých
v těsném spojení,
které nelze rozdělit.
Jsem součástí Tebe,
miláčku,
a tak to teď zůstane.
______________________________________________________________________________________________________________
Přijetí
Pláči si do chladného jasu Měsíce
a prosím stříbrnou Lunu,
aby proměnila mé utrpení v bělostné perly.
Směji se s tváří ponořenou ve slunečních paprscích
a prosím zářivé Slunce,
aby proměnilo mou radost ve zlatou nitku.
"Neklop svůj zrak, neohýbej své tělo,
narovnej se a pohlédni Mě do očí.
Pak to co zůstává je jen pláč a smích,
jako bělostné perly navlečené na zlaté nitce."
______________________________________________________________________________________________________________
Poslouchej - Suni Ai
V padmasáně
v soustředění
poslouchej své tělo
svou mysl.
Poslouchej ticho rozprostírající se
za tělem
za myslí
pak spatříš
hloubku
modrostříbrné řeky.
Poslouchej její bublinky
naplněné dechem
pak ucítíš
pálení
plamenů ohně.
Poslouchej jeho vzestup vzhůru
při okrajích břehů
spalující omezenost.
Pak spatříš
ucítíš
uslyšíš
své tělo i mysl
sedící
v padmasáně
rozpuštěné v Tobě.
Jen poslouchej píseň
Nejvyššího,
který je Tebou i mnou
a už nikdy nezapomeneš.
______________________________________________________________________________________________________________
Otisknu svá křídla
do léta
jako barevný pel
duhových motýlů
co padá do Tvých vlásků
a vítr jej nadnáší
dál a dál
v zářivé vlečce
za Tebou.
Otisknu svou velikost
do Slunce
a každý jeho paprsek
pronikne až za Tvou mysl
a Ty ucítíš mou lásku
na cokoliv jen pohlédneš.
Už nepovídej
buď se mnou
smíš v tichu
samotného života
nadechnout sebe
vydechnout mě.
______________________________________________________________________________________________________________
Kašmír
Na hoře Kailash
se rodím.
Z čistého blankytného nebe
jedním dechem
má duše
heboučkým bílým obláčkem
se stává
a první sluneční třpyt
do husté zlaté mlhy
mou duši halí.
Tam mezi horami
v obětí nebe a slunce
vítr mou duši hladí
uprostřed srdce konejší.
A z noční oblohy
hvězda padá
stříbrným prachem mysli
s duší v srdci
v jemné pavučince zůstávám.
Oblékám si hedvábný šat
jemných, čistých barev
s vůní čerstvého kamení.
Ve dne raduji se ze sluncem,
když šimrá moji tvář
v noci pak pláči s měsícem,
když nemohu spát.
Poběžím v slzách
průzračným pramenem
co přes kamení skáče
a v skalních průrvách
hraje si na schovávanou
s padajícím vodopádem
co bublinky a pěnu tvoří
zas chvíli v uklidnění
tam mezi horami
s řekou rychle pluji
do hloubky se zhoupnu
v zrcadlení tiché hladiny
spočinu
bělostným leknínem
v dlani zůstanu.
Ve dne zářím
a voním do krásy
v noci když milenci
plující na loďce
v obětí rozsvítí
hvězdičku třpytící
v malebném domečku
vystlaném polštáři
v dřevěné postýlce
se zvonečky
bubínky, korálky
se rodím
u zbožných dobrotivých lidí
v čistotě nekonečných hor
s černými jezery plných leknínů
malovaných příbytků
ověnčených barevnými praporky
ve větru huňatého skotu
a jemných políček
se rozlétám.
Do všech směrů
výšin a hloubek
do krajin známých i neznámých
tajuplných děsivých
zářivých a milovaných.
Stojím na úpatí
Krystalové hory
mezi tisícemi za sebou
poskládaných trojúhelníků
rozličných velikostí
oděnné v jemném hedvábí
čistých jemných barev
plné průzračných pramenů vod.
Vrcholky hor v Kašmíru
dotýkající se jiskřivých hvězd
žlutých východů
a růžových západů slunce
ve zlatých hustých mlhách
v bílých heboučkých obláčcích
čistotě blankytného nebe
schované
uprostřed lásky z blískosti
do dálky rozprostřené.
______________________________________________________________________________________________________________
Shiva
Tvé vlásky se tak třpytí
vyrůstající z mé hlavy.
V spočinutí na Tvých prsou
když našpulím své rty
a vdechnu Ti křídla
do mých zlatých pramínků vlasů
které se Ti v dlaních rozpouští
a v letu šimrají mou tvář.
Volám Tě Óóo
a Ty odpovíš Mmm
slyším Tě.
Tiše se položíš do mých úst
a jemně otiskneš svou dlaň
v doteku mé brány
a já přes klíčovou dírku
se Ti dívám do očí
v rozpuštění mé slzy
co stéká k Tvému vrcholu
a duhovou perlou
se v mlžný opar mění.
Má touha
a Tvé uspokojení
se uprostřed Srdce
v Sauh probouzí
a v zastavení klidné ॐ
nekonečně dýchá
do věčnosti.
Myšlenky jsou tak tmavé
a Ty nevidíš.
Slova jsou tak oblečená
a Ty necítíš.
Věty jsou tak hlučné
a Ty neslyšíš.
Uprostřed je
Skutečnost
jednojedinné, společné
myšlenkami, slovy
nevyjádřitelné
ॐ
______________________________________________________________________________________________________________
Voda
Voda voděnka rodí se a vyvěrá,
v docela malinkatém pramínku,
tak čistá, křehká,
s vůní malého miminka.
Voda voděnka s větrem se rozbíhá, radostí poskakuje,
s ohněm vytváří šedomodré obláčky co rozplynou se náhle a tiše,
kutálí se po zemi a hraje si na schovávanou.
Voda voděnka vítá jaro, skotačí si v barevných ponožkách,
v horkém létě leskne se, proměněná v kafrový olej,
na podzim když silné větry dují, přikrývá se zlatými listy,
v zimě je tiše ostrá a měkké ostny vloček zvolna usedají na její tvář.
Voda voděnka se slunečními paprsky třpytí se a září do kraje,
při svitu měsíce stává se hlubokou tůní uprostřed stříbra,
voda voděnka vše přijímá,
voda voděnka rodí se a vyvěrá,
tak čistá, křehká, s vůní malého miminka .
______________________________________________________________________________________________________________
Procházím
Když má mysl chodí po špičkách středem Srdce,
mé oči vidí
paprsky sluneční
schované za mraky
ve třpytu stříbrné Luny.
Mé uši slyší
cinkání kapiček rosy
když květ ibišku
touží se napít
aby v noci mohl
klidně dýchat.
Cítím Tvou vůni
co po jahodách chutná
ve svých dlaních
něžně do klubíčka
schoulenou.
Když má mysl rozplyne se v Srdci,
oči jsou Sluncem
i Lunou
uši jsou vodou
i dechem
jsem vůní
i něhou
jsem láskou v sobě
co vědomím stoupá
spojením v Srdci
teď zůstává.
Třpytivá záře
bez dechu
co plní se rosou
něžně schoulenou
s vůní jahodovou.
______________________________________________________________________________________________________________
Stojíš za zdí
a vyprávíš.
Jen vyprávěj
ještě chvíli vyprávěj
o slovech
jejich významech
o jejich obsahu.
Ještě chvíli vyprávěj
o lásce
o přátelství
o spravedlnosti
o soucitu
o pokoře a odevzdání
o tom co je dobré a zlé
o štěstí a bolesti
o životě o smrti.
Povídej mi prosím
ještě chvíli
o sobě
o Tvé samotě
uvnitř mě ukryté
o mě
o mých chtíčích
v Tobě rozprostřené.
Ještě chvilku vyprávěj
o Světle, které zářilo
o Světle co přijde
cítím jen teplo a chlad
světlo a tmu
v ústech písek
dýchám olej.
Jen ještě chvíli vyprávěj
a utahuj smyčku kolem mého krku
já to vydržím
a Ty počkáš
kvůli sobě
pak se pustím
a poletíme spolu
bez podmínek
bez soudů
zcela svobodni
všude kde Světlo září
zrovna teď
uprostřed všech srdcí....
______________________________________________________________________________________________________________
Prolínání
Uvnitř sněží.
Stříbrné vločky odnikud nikam padají,
když chladivý vlhký vzduch rozráží
tmavé horké mraky
a každý plamen se dotýká
špičkou svého jazyka země
a vzniká nová hvězda
a já cítím sevření v bolesti
jsem jiskrou co z oka padá
na rozpálený kámen
pod žárem slunečního svitu.
Cítím úlevu z radosti
jsem horkou krví co na okrajích chladne
a mění se ve strach ze ztráty
pod dotekem tygří tlamy.
Jsem láskou těch očí
co mě zabíjí
jsem slastnou chutí
páchnoucí kořisti.
Nejsem myšlenkou hněvu
tichého výdechu
nejsem vrcholem rozkoše
klidného nádechu.
Proměním se v sen
představu
v neskutečně skutečných
útrobách kosmických
kde nic vzniká
a vše zaniká
z ticha zpět do ticha
kde jsem a zas nejsem.
______________________________________________________________________________________________________________
Věčnost
Co je věčnost?
Je pouhým nic
či snad vším?
Je iluzí
nebo skutečností?
Byla tu snad
čeká na svůj návrat?
Proč se vůbec ptáš?
Až na věčnosti
spolu spočineme?
A kdy?
Zítra?
Až přijde čas?
Až dorazí smrt?
Věčnost je
právě teď.
Teď je smrt
i život.
Teď je láska
i bolest.
Teď není otázek
ani odpovědí.
Jsem
______________________________________________________________________________________________________________
Foukání pampelišek
Nad voňavou loukou poletují peříčka,
krouží si a pohupují.
Větřík troubí skrze stonky,
píseň radosti a lásky.
"Šťastnou cestu,"
mávajíc řasami jiskřivých očí.
"Tisíckrát se otočíte ještě,
deštníčky naplněné touhou po lásce,
stejně jako mé oči,
které se ještě tisíckrát zajiskří
touhou po životě."
______________________________________________________________________________________________________________
Radostně moudrý
Jsi starý, ach tak starý.
Dotýkám se dlaněmi tvé tváře
a vnímám každou vrásku.
Jsou tak hluboké, jako koryta řek,
ve kterých voda jemně promněňuje
kameny v hladké oblázky.
Jsi tak mladý, ach tak mladý.
Dívám se ti do očí
a spatřuji svěží radost,
když pod tíhou slunečních paprsků
klopíš řasy místo slunečníku.
Nechávám se obejmout
a tančíme spolu ve větru.
Zahříváš mě moudrostí
po staletí ve svých vráskách,
pod oblázky schovanou.
Chladíš mě radostí
po staletí ve svých očích,
pod řasami ukrytou.
______________________________________________________________________________________________________________
...a Srdce se naplnilo
křišťálově průzračným Bytím.
Bez barvy
bez vůně
bez chuti
bez tvaru.
Současně nahoru a dolů
jsou vystřelovány
miriády skleněných vloček
rozprostírajíce se do všech směrů
pronikající samozřejmostí Lásky
v nekonečnosti začátků a konců...
______________________________________________________________________________________________________________
Linie mého těla
jsou krajinou
očím vzdálenou.
Jen v uklidnění
plujících nadýchaných obláčků
zůstávám tichým svědkem
uspokojení.
Z každého póru mé kůže
vyrůstá čarokrásná příroda
uvnitř sebe zrozená
ze síťky pavučinek
nejjemnějších šťáv
propletených
bublinkami života.
V uklidnění plujících obláčků
tichá dokonalost
mé oči slzami zalévá
a nad krajinou snáší se
jemný déšť.
Uvnitř duha se rodí
a vzrůstá
z kruhu spojení
v nekonečné ose
jemného prolínání barev smíru
v jediném okamžiku věčnosti.
______________________________________________________________________________________________________________
Okamžiky
Chci něco říct
nejde to!
Chci ještě něco povědět
a vyluzuji jen barevné tóny.
Nemohu se nadechnout
tíhou je naplnění dech.
Nemohu se nadechnout
a polykám jemný, hebký satén.
Jsem v líbezném tichu
které je měkké a teplé.
Ššiiiii dt.
Právě jsem skonal.
Dt. Ššiiii
jsem v líbezném tichu
které je měkké a teplé.
Nemohu se nadechnout
a polykám jemný, hebký satén.
Nemohu se nadechnout
tíhou je naplnění dech.
Chci něco povědět
a vyluzuji jen barevné tóny.
Chci něco říct
nejde to!
Právě jsem se narodil.
______________________________________________________________________________________________________________
Luna
Nemám víru
pravdu ani lásku.
Jen bělostný třpyt
za noci jasné
z Tvých dlaní
usedá do kraje
skrze má ústa
v útrobách
s kovovým leskem
v zrcadlení tichého proudu
zpět k Tvým nohám
se navrací.
Jsi tak chladná
když poslední zbytky
mých niců
se do čistotou zářících
upířích zubů Tvých boří.
V jediné kapce mé krve
co Tebou se stává
otevíráš nesmrtelnost
která jed požírá
v černém stínu za sebou.
Jsi tak ledově chladná
Ó Princezno
nevýslovné krásy
rudého květu ibišku
s tisíci okraji
zlatých plátků okvětních
nedotčených lotosů.
Věřím Ti
vidíš Pravdu
miluji Tě.
______________________________________________________________________________________________________________
Anahaj
Jsi letní nocí za úplňku
kdy v nejjemnějších pavučinách
jiskřičky se povznášejí
z tisíce hvězd nade mnou.
Jsi vůní smrti pavoučího dechu
co v něžném objetí
svou krásu škrtí.
Jsi dnem slunečním
čistou modří oblohy
když zlaté paprsky Tvých snů
jemně konejší mou tvář.
Jsi sluncem samotným
co ozařuje vše kolem
aby zanechalo svůj tmavý stín.
Jsi přeplněným prázdnem
i prázdnotou v plnosti.
Jsi světlem i tmou
Jsi princeznou i čarodějkou
Jsi samotnou láskou i mnou
Jsi
Přijdu za Tebou už brzy
pak v milostném spojení
obejmeme Pravdu sami v Sobě.
______________________________________________________________________________________________________________
Plyšová pole
Za loukou za polem
za vůní za hlasem
žitné pole zlatavé
velký méďa
plyšové.
Modré chrpy jako očka
ve kterých se schová včelka
sukýnku má červenou
vlčím mákem posetou.
Uprostřed
nakreslíme sebe
plyšové pole
modré nebe namalujem.
Uprostřed
pohladíme sebe
zlato s fousky pod námi
a obláčky nad námi
políbíme.
Uprostřed
zaspíváme sobě
píseň lásky
s nebeskými tóny harfy
co zlaté struny má
uvnitř Tebe ukrytá
uvnitř srdce rozlitá
doprostřed plyšového pole
za hlasem
za vůní
za lesem
za loukou
uprostřed čistého nebe
k sobě i k Tobě
všude a nikam
ta krása plyšová
tiše promlouvá.
______________________________________________________________________________________________________________
Záclonky
Myšlenka si přiletěla,
otevřeným oknem, skrz záclony,
do mých uší,do mé mysli,
se tu směle postavila.
Co to bzučí,
spíše hučí či snad vrčí?!
Že by sršeň převeliký,
s kusadly jak ostré dýky?
Poodkrývám závoj záclon,
kdeže sršeň, zlatohlávek,
zpitý chudák, celkem na mol
z věčného to napájení,
z květu na květ bez ustání,
zabloudil až na parapet,
unavený zlatohlávek.
Nebýt však té záclonky,
přistál by mi u nohy,
ušetřena strachu obav,
z plané řeči myšlenky.
______________________________________________________________________________________________________________
Květina
Brrr, toto zebe,
když prstíky odkrývám kousek země.
„Kdepak mám tu maminku,
která by mě zahřála ve své zlaté náruči?
Tady, tady miláčku,
za obzorem, za tím stromem,
tak tě budu doprovázet každým novým dnem.“
Už se cítím v bezpečí,
když maminka mne uloží,
ke klidnému spánku noci.
A je ze mě mladá slečna,
co v sobě pranic neschovává,
poupě jako ladné boky krásné ženy,
ve vánku se pohupuji.
Oblékám si modré šaty,
češu si své zlaté vlasy,
tančím si tu pro radost,
ponořím se v blaženost,
zas a znova pro štěstí
snad utopím se v jemnosti.
V dáli cosi blížící,
v dupot křik se měnící.
Pošetilost malých dětí
trhajíc mne a zas letí.
Křičí: „ Mami, mami, ta je krásná, líbí se ti?“
Tak se stávám na čas láskou,
pro radost a pro štěstí,
vždyť mě tak hned každý vidí,
pohled v očích prozradí.
Dozrál pozdní letní čas
a mne se chce už velmi spát.
Odkládám si modré šaty,
svážu si své zlaté vlasy,
skoulím se tu do klubíčka
ve zlaté to náruči,
pluji si to do nebíčka,
když maminka mě konejší.
Nikdo pro mě netruchlí,
všichni o tom dávno ví,
že lásku radost i to štěstí,
přináším tak do všech srdcí.
______________________________________________________________________________________________________________
Princezna
Jsi samotnou září hřejivých paprsků za letního dne,
padající třpytivou krásou sněhových vloček.
Princezna, jenž je samotnou temnotou těžkých oblak před bouří,
tak i ukrutným mrazem co pálí ve tvářích.
Omamnou vůní bílých lilií, při které opojně zavírajíc oči,
palčivým bodnutím nevinně umírající včely .
Jsi projevem lásky, kdy malá dítka s úžasem pohlíží matkám do tváří,
projevem nenávisti a strachu, na bojištích prosáklé krví.
Samotnou esencí extáze, kdy dech se tají,
mučivou bolestí co v křeč se mění.
Ty , která si dnem i nocí,
na začátku všeho a u konce ničeho.
Tisíce podob vskutku nabýváš
a přeci v tichu žádnou nemíváš.
Milenka, ve věčném objetí svého prince,
spanilá a líbezná však mocnou čarodějkou zůstává….
A tak pozornost, která je mi Tvým princem dávána,
mohu, díky Tobě, překrásná princezno,
s neskonalým obdivem a pokorou,
v sobě Tvoji krásu a moc uchovat.
______________________________________________________________________________________________________________
Spolu
Sám sobě vším,
přesto mě však napadá, jak se jenom odvděčím.
Ruku mi dej,
víc se neptej, jen se dívej.
Ukážu Ti v srdci záři, zahřeji Tě na Tvé tváři.
Jen se dívej, nepovídej, lásku, krásu kolem vnímej.
Malé děti křičí, skáčou, přestat ani nedovedou,
šťastné, že je prázdnin čas, křičí , skáčou zas a zas.
Mladý muž co na kytaru hraje, oči slastně přivíraje,
z tónů, které libě zní, tu milenci se smějící,
jen tak v trávě leží si tu, v noci jasné za úplňku,
počítají hvězdičky, smím se dotknout já i ty.
Na lavičce opodál,slunce hladí další pár.
Matka co své dítko kojí, nespustí z něj svoje oči.
Tu starý pán jež tiskne kotě, chránící ho před deštěm,
pes co při něm věrně sedí, opětuje pohledem.
Ptáci si zas prozpěvují, probouzí se celá Zem,
zazelená, rozsvítí se, kapky rosy třpytící se na malinách zrajících.
V mlze husté, barvy co se derou na svět,
ze stromů se snášejí, na cestu si padají.
Větřík co si s nimi hraje, v kouzelné to změti barev,
namaluje přikrývku, pro vánoční nadílku.
Ticho rána oblečené v kabátku co nezahřeje,
bílý, krásný, čistý je, do jara vše přikryje.
Pocit hladu, žízně není, jen tak z dálky pozoruji,
svět, který se stále točí, bez dechu a s láskou v očích.
Jediné co zůstává zde, jemnost, v které utápím se,
kostka cukru v hrnku s čajem, rozpouštím se,
sladce ,ach tak sladce.
Skrze Něj se odvažuji, proměňuji v tato slova,
slova, která láskou jsou,
To abys tak pochopila, že Jsem Tebou a Ty Mnou…
______________________________________________________________________________________________________________
Povídky
Cesta splynutí
Kráčím si cestou necestou snad pěšinou, co já vím. Jdu rychle a zas pomalu, že sotva noha nohu mine stejně jako mraky přede mnou.
Dnes jsou tak tmavé, obtěžkány vodou, úplně se prohýbají zcela naplněny jiskřičkami co piští až uši zaléhají.
V zádech slunce zlaté, které přede mnou vytváří můj stín. Je tak podobný těm mrakům. Černý, obtěžkán starostmi, úplně se protahuje zcela naplněn utrpením co piští až uši zaléhají.
Kráčím si dál pěšinou mezi stromy, které se smějí napojeni lahodným mokem radostného dne. Nespěchám ani nestojím. S hlavou v korunách stromů spolu s motýly jen tak lehounce, docela křehce poletuji a svými křídly rozprašuji barevný prášek co usedá do usměvavých tváří šťastných listů. Můj stín se rozprostírá mezi stromy a vytváří jemnou duhu kolem. Je tak lehký, čerstvý, naplněný líbeznými zvuky hrající flétny.
Kráčím si po cestě a halím se do sluneční záře. Je tak teplá, měkká, bezpečná jako náruč milovaného. Ulehám do trávy a zavírám oči. Jasná červeň pod víčky se plní zlatými jiskřičkami co v bílá kolečka se mění a rozpouští se do nekonečna. Hluboké tóny mého těla klidně stékají do země pode mnou...
Óm Bhur Bhuvaha Svaha
Tat Savitur Varenyam
Bhargo Devasya Dhimahi
Dhiyo Yo Nah Prachodayat
Otevírám oči a vidím jen nebe, nekonečně věčné modré nebe, tak čisté.....
______________________________________________________________________________________________________________
Skály
Tak si tu stojím uprostřed skal. Natahuji ruce a dotýkám se dlaněmi hladké stěny. Jejich modrošedé odstíny lákají vyzařujícím chladem jako pruhy táhnoucí se až k vrcholkům, kde sluneční paprsky odrážející se od ostrých hran a převisů vytvářejí neskutečnou podívanou.
Skalní mohutnost ve své rozlehlosti tak způsobuje nekonečnou malinkatost drobného tvorečka, který vše pozoruje. Klopím tedy zrak a čelo přikládám v úrovni dotýkajicích se dlaní. Zvolna nadechuji chladivou energii do svého nitra, přijímám kamennou vůni usedlého prachu a nazpět zahřívám plamínky docela malý kroužek, velký sotva kolem rtů.
"Kdo jsi skálo?", ptám se. "Kdo jsi ty nezkrocená krásko?" Po dlouhé odmlce ve chvílích beze slova ke mně temným zvukem promlouvá: "to jsem přeci Já, cožpak Mě nepoznáváš?" Ruce se noří do modrošedého gelu opředeného hustými pavučinami a ve třech zlatých pruzích se táhnou vzhůru jako míza uprostřed kmenů stromů, na které dopadají první teplé paprsky jarního slunce. Až tam na koncích větviček se zlaté pruhy mění v křídla orlů, kteří zde hnízdí. Vzlétám do blankytné modři protkané chomáčky bělostného bavlníku, který je posypán zlatým prachem. Nechám se snésti po modré skluzavce nad krajinu, která se mění v dokonale poskládané puzzle a tvoří tak jednolitý ostrý obraz přítomnosti. Přikládám křídla a prudce se vracím zpět do jednoho jediného kousku skládanky, na kterém klečím u nohou Nejvyššího s oroseným čelem ve svých mokrých dlaních. Zůstávám v modlitbách do času, kdy slunce noří svoji zář do tmavé peřiny.
Tiše zanechávám políbení a otisky rukou pro vše, co je teď, v okamžicích lásky a pokory navždy.
______________________________________________________________________________________________________________
Procházka krajem
Zdejší kraj je mírně svažitý s malými zaoblenými kopečky, které jsou pokryty hustými smrkovými a smíšenými lesy kolem dokola. Pod nimi se rozprostírají rozlehlá pole různých barev a vůní, oddělovaná přesnými čarami polních cest, které jsou lemovány nesčetným množstvím křovisek v podobě šípkových růží, trnek, malin a ostružin spolu z bělostnými kmínky mladých břízek, olší, divokých planých třešní a švestek. Při okrajích pak rostou nejrůznější trávy, květiny. Do polí vybíhají z lesů též různě velké remízky plné vodních tůněk, potůčků a vzrostlých listnáčů, které majestátně hledí do kraje a poskytují dokonalí odpočinek a bezpečí pro mnoho živičichů kolem.
Z okolních lesů a polí stéká po malých kapkách voděnka, která se mění v potůčky, potoky a vytváří pod svahy pruh úzkého klikatého zarovnaného kraje plného červených střech a černých cestiček, nádherných rybníků a alejí topolů, staletých líp, dubů či buků.
Stojím uprostřed a doleva se dívám směrem vzhůru na nejvyšší místo kde jsou pevně zakotveny vzpomínky v podobě zříceniny hradu, který vystupuje nad kopec nad lesy a je celoročně celý osvětlen takže v noci září na dálku a když se chcete stát princeznou stačí se zaposlouchat, zasnít. Vpravo je pak kousek vzdálená dálnice. Když ji posloucháte, naladíte se na věčně pospíchající auta a kamiony velmi Vás to uklidňuje svými zvláštně hlubokými tóny, které přicházejí a úplně ve Vás vibrují se dokážete usoustředit, vycentrovat do hlubokého ticha.
Takový je to kraj. Je jako koruna stromu co se po malých, tenkých větvičkách stahuje do kmene a kořeny zapouští hluboko do země plné vláhy a bezpečí.
Procházím se vysoko po okraji lesa a zrovna tu kvetou akáty. Ach ta vůně omamná, úplně Vás lákají stát se čmelákem tak jsou naplněny touhou, tak se chtějí milovat, jen se usmívám je to krásné, překrásné a jdu dál. Opírám se o borovici, miluji tyto stromy a rozhlížím se po kraji, jen tiše pozoruji právě rozkvetlé lány polí nachově modrého lnu, lehounce šumí, šííííííííííí .
______________________________________________________________________________________________________________
Venku prší...Nikde ani živáčka, je klid. Sedím u okna s knihou v ruce, přečtu pár řádek a rozjímám nad slovy, která jsou vstřebávána do vědomí. Taková malinkatá knížka, snad kapesní sotva šedesát stránek má. Je naplněna napohled docela obyčejnými větami co jsou lehké, snadné, čtou se rychle, jedna za druhou, jen tak navlečené na provázcích jako korálky. Korálky co běží, utíkají po provázcích stejně jako kapky deště, které se nakonci každého provázku oddělí a dopadají na zem, kde ze sebe vytvářejí malinkaté vějířky rozprostírající se až ke koncům nových rotujících kuliček ,které se pozvolna mění v provázky...
Mluvíš na mě, něco mi říkáš a já Tě neslyším, vůbec Tě neslyším. Jsem Tvým hlasem, Tvými ústy a jazykem co ke mě mluví.
Díváš se na mě, udiveně se na mě díváš a já Tě nevidím, vůbec Tě nevidím. Jsem Tvým zrakem, ve Tvých očích a vidím sebe s knihou v ruce a s ponořeným hledím v kapkách dešťových.
Dotýkáš se mých vlasů, třeseš se mnou a já Tě necítím, vůbec Tě necítím. Jsem Tvými dlaněmi, ve Tvých rukou, které mě hladí po vlasech.
"Haló, haló, vrať se zpátky", slyším z dáli ,"vždyť jsem tady lásko, neměj strach, jsem tu stále věčná jako ty kapky deště co běží po provázcích tam a zpátky".
______________________________________________________________________________________________________________
Satyavati
V zahradách pod vlahými stíny mangových stromů a fíkovníků plných dozrávajícího šťavnatého ovoce, prochází se Satyavati, která lehounce svými krůčky míjí keře fialkově kvetoucích pěništníků a rudé květy ibišků co vyplazují své jazýčky, aby nasály čerstvou vůni máty a kořeněného zázvoru, jejichž křehké stonky v plném květu se tiše pohupují pod tíhou nehybných palčivých paprsků slunce.
Dívenka v plné kráse čistoty a mládí, své tělo pečlivě uvazuje do hedvábného sárí pískové barvy s tyrkysově modrými okraji úzkých pruhů ve dvou řadách s jemnými výšivkami zlatých lotosů, které se linou v hravém kruhu země obtáčející se směrem vzhůru kolem boků, spojující se za levým ramenem a dál se rozprostírající v nádhernou vlečku plnou modrých pávů se zlatými očky na konci svých per. Její paže jsou zdobené širokými náramky s přírodní pryskyřice a poseté blyštivými kamínky spolu s bělostnými perličkami. Taktéž v uších se v rytmu její ladné chůze kolébají náušnice ve tvaru zlatých půlměsíců, ze kterých padají perly jako kapky ranní rosy.
Prochází se Satyavati a její pleť je jako třtinová melasa, tak hebká, jednolitě stékající a tuhnoucí do jemného plyše, když vůně její kůže připomíná rozpálenou zem na kterou dopadají první kapky toužebně očekávaného deště. Lesklé černé lokny jejích vlasů sahají až do údolí kde mohutná řeka mezi kopci klidně prožívá bytí přítomnosti. Jen teplý vánek nadzvedává prameny vlasů, které se svými konečky obtáčejí kolem větviček stromů a prodlužují je v doteku společného vzrůstu, aby se z dalším pohybem překrásné Satyavati ,mohli zhoupnout zpět do proudu lesku tmavých olejů klidné Gangy. Tvář má líbeznou s dolíčky na koncích věčného malinami naplněného úsměvu. Výrazné hluboké oči v barvě hořké čokolády dokonale kontrastují z bělmem kolem panenek a umocňují tak soucitem a láskou naplnění pohled. Uprostřed černých čoček se odrážející sluneční paprsky mění v jiskřivé zlatostříbrné hvězdičky a do okolí tak roznášejí radost a smír. Dlouhé černé řasy s každým mrknutím oka hladí celý den a noci jsou přikrývkou v tichém spánku kouzelných snů. Do jejích dlaní usedají barevní motýli a zpěvní ptáci, kteří krouží kolem rukou a zpívají píseň křehké krásy. Dmoucí se ňadra pod lehkým dotekem těsně obepínajícího sárí jsou pevná jako zralé ovoce mangovníku a na svých vrcholcích připravená nakojit nový život, který se rodí pohybem tančících boků překrásné Satyavati. Z jejího lůna pak z každým krokem vyvěrá a zpět se navrací touha po životě.
Prochází se Satyavati zahradou mezi stromy a jejím dechem se plní poupata květů vůněmi, barvami a rozličnými tvary v nedočkavosti naplnění.
Prochází se krásná Satyavati a pod dotekem jejích rukou a nohou rozkvétá zem i šípkové růže v nebesích z radostí a láskou se objímající.
Prochází se Satyavati mezi keři ibišků a svou vlečkou co se za jejími zády rozprostírá, něžně hladí padající okvětní plátky a plody plné semen s uspokojení v tichém míru.
Takové jsou ženy v Indii, bohyně samotného života...
______________________________________________________________________________________________________________
Psaní
Můj drahý příteli,
uplynul už dlouhý čas, kdy jsme se naposledy viděli a přede mnou visí obraz vzpomínky, na kterém ti uvazuji bílý šátek kolem krku a silně tisknu tvé ruce v mých. Se slzou v oku, která mi teď stéká po tváři s přáním štěstí a pozdravením do dalekých neznámých krajin v nekonečném očekávání Tvého návratu. Naše myšlenky se setkávají na půli cesty a proto ti píši toto psaní.
Zůstávám i nadále na stejných místech, ve stejných krajinách lemovaných známými cestami a přece poznávám rozlehlé pláně, kam až oko dohlédne, široké vody za větrných bouří i klidem konejšící vlnky třpytivých paprsků zapadajícího slunce. Hory různých tvarů a velikostí, kdy některé se svými vrcholky dotýkají samotné blankytné modři oblohy.
Je to zvláštní pocit uvědomění si, že vše kolem i uvnitř se neustále proměňuje. Staré stává se mladým a mladé starým, že nic není takové, jaké bylo včera a vše se odehrává právě dnes jako přicházející Jaro. Jaro, které k nám zavítalo a obdarovává nás svým čerstvým dechem a pastelově živými doteky rukou. Jeho dlaně jsou ještě chladné, avšak na konečcích prstů už lákají zářivým teplem slunečních paprsků. Mladá tráva bujně prorůstá seschlými odumírajícími stonky a rozbíhá se co nejrychleji ke svému cíli. A ty kaštany podél cesty jsou jako mohutné nehybné sloupy po desítky let plující krajinou. I ony se opět probouzí a do širokého kraje posílají vůni pryskyřice, která se do okolí třpytí milióny jiskřičkami a jejichž pupeny jsou naplněny neutuchající touhou. Procházím se tiše v doprovodu ohlušujícího štěbetání ptactva v křovinách. Jsou v nich zcela zapleteni a stávají se načas jejich zpívajícími květy. Jaro se slévá v různé odstíny jasných zelených barev lemovaných hnědožlutými linkami, které jsou poprášeny červeným prachem vytvářejícím nádhernou duhu.¨
Otevírám dveře dalšího pokoje a vkládám svazek fialek do malé vázičky naplněné čerstvou vodou. Ach ta vůně, která zaplňuje vše kolem. Jen pár rostlinek uprostřed, tak drobounké, tak křehké, a přeci dokáží vše změnit ve fialový nádech s omamnou vůní stále se otáčejících ručiček starých oprýskaných hodin. Pokládám hlavu do svých ohnutých paží a oči bedlivě prozkoumávají každý jemný detail fialkových tváří, jejichž jiskřičky v očích s radostí na rtech se objímají láskou z blízkosti. Přivírám oči a zaposlouchávám se do příběhů, které jedna druhé vyprávějí. Smím se na čas připojit, cítit jejich doteky a ony mé. Co na tom, že pod tíhou času vadnou a rozpadají se v mých dlaních, když dávno předtím jsme se spojili v jedno jediné Srdce, které září a prostupuje do nekonečných dálek a přeci zůstává ve věčnosti zde, tady, teď.
Svět se pro mě neustále otevírá, kdy poznávám nové barvy a vůně, nové doteky a pocity, které už navždy zůstanou.
Tvá slova, že nejlepší přítel je ten, co dokáže pohladit, i když se zdá, že ti prudce fouká do tváře, až přivíráš oči, se stávají uvědoměním sebe sama, probuzením čistoty srdce uvnitř sebe.
Děkuji ti a s láskou objímám.
______________________________________________________________________________________________________________